Seriál o fotografování určený pro začátečníky.

V dnešním článku si vysvětlíme jak dosáhnout požadované ostrosti u našich fotografií. Co způsobuje neostrost a rozmazání. Řekneme si něco málo o hloubce ostrosti. Podíváme se, jaké možnosti a způsoby ostření nám poskytují fotoaparáty.

Když se rozhlédneme ve svém okolí, zjistíme, že je kolem nás spousta fotografií. Narazíme na ně v novinách, časopisech, reklamních letácích, na internetu, billboardech… zkrátka všude, kam se podíváme. Jedno mají společné. Všimněte si, že jsou zpravidla krásně ostré. Čím to tedy je, že se nám občas fotografie rozmaže? Někteří lidé se mylně domnívají, že tento problém vyřeší „lepší“ fotoaparát. Často jsou pak rozčarováni z toho, že se jejich výsledky s nákupem zrcadlovky spíše zhorší. Takže jak to vlastně je?

První díl se zabýval základy správné expozice. Pokud jste četli pozorně, budou se vám tyto znalosti hodit i nyní, protože na ně volně navážeme. Mám na mysli především clonu a expoziční čas.

Co způsobuje neostrost při fotografování?

Neostrost může mít tři resp. čtyři základní příčiny:

  • pohyb fotoaparátu
  • pohyb fotografovaného objektu nebo obecně pohyb ve fotografované scéně
  • špatné zaostření
  • (technická závada/nekvalitní vybavení)

Projděme si tyto příčiny jednu po druhé a pokusme se zamyslet nad řešením.

Neostrost způsobená pohybem fotoaparátu

Pohyb fotoaparátu bude ovlivňovat kvalitu našeho snímku takřka vždy. Zdá se vám to přehnané? Kdepak, myslím to vážně a hned si vysvětlíme proč. Představte si situaci, kdy fotografujeme z jedoucího automobilu či vlaku. Zde je to celkem zřejmé. Často se nám ale může stát, že stojíme na místě a přesto nejsme schopni pořídit ostrý snímek. Nikdo z nás není z oceli. Mírně se hýbeme i když stojíme zdánlivě v klidu. Stejně tak se každému malinko třesou ruce (fotoaparát také něco váží). V extrémních případech nám může rozostřit fotku pouhé zmáčknutí spouště prstem, nebo dokonce mikroskopické rozechvění způsobené stabilizátorem obrazu či sklopením zrcátka uvnitř fotoaparátu.

Našim nepřítelem je v každém případě nedostatek světla. Minule jsme si řekli, že pokud chceme mít fotografii správně exponovanou, musíme se okolnímu světlu přizpůsobit. Vzhledem k neostrosti způsobené pohybem fotoaparátu hraje největší roli expoziční čas. Čím déle expozice trvá, tím větší je možnost, že fotoaparátem pohneme a fotografie nebude ostrá, v horším případě bude rozmazaná. Ukázku máme na následujícím obrázku. Možná to tak nevypadá, ale pes se nám zde poslušně zastavil a čekal až ho vyfotografujeme.

rozmazání vlivem pohybu fotoaparáturozmazání vlivem pohybu fotoaparátu

Základem je, najít si při fotografování pohodlnou a stabilní polohu a zároveň pevně (ne křečovitě) držet fotoaparát. Pokud je to možné, opřete se o něco pevného. Může to být strom, zeď, plot, balvan… zkrátka cokoliv dostatečně pevného aby vás to udrželo. Za předpokladu, že to nevadí vám ani kompozici fotografie, klidně si v případě potřeby klekněte nebo lehněte a zapřete se lokty o kolena nebo o zem. Zmáčknutí spouště by také mělo být plynulé, tak aby jsme zbytečně nepohnuli celým fotoaparátem. Je to podobné jako střelba z pistole.

Jak dlouhý expoziční čas jsme schopni udržet v ruce? Často se říká, že je to 1/ohnisková vzdálenost objektivu. Pokud tedy fotografujeme s objektivem o ohniskové vzdálenost 50mm, měli bychom být schopni teoreticky udržet expoziční čas 1/50 s. Berte to prosím pouze jako vodítko. Čím delší ohniskovou vzdálenost objektivu použijeme, tím více se jakýkoliv pohyb projeví na ostrosti fotografie. Na druhou stranu se u mnoha objektivů (případně fotoaparátů) setkáme se stabilizací, která nám pomáhá eliminovat vibrace a nechtěný pohyb fotoaparátu.

Někdy je fotografovaní s delším expozičním časem nezbytné, nebo je přímo záměrem fotografa. Eventuálně může být vyžadována extrémní stabilita např. kvůli malé hloubce ostrosti. V takových případech již není možné fotoaparát držet v ruce, ale musíme jej položit na pevnou podložku nebo použít stativ. Troufám si říct, že kvalitní stativ by neměl chybět ve výbavě každého fotografa, který to s fotografováním myslí vážně. Nejčastěji se používají trojnožky (tripody). Při fotografování krajin jsou oblíbené i monopody, jelikož jsou lehčí a skladnější. Pokud budeme fotografovat například produkty a zejména detaily, nejen že se stativu nevyhneme, ale pomůžeme si navíc dálkovou spouští (kabelovou, nebo bezdrátovou). U většiny zrcadlovek lze využít i tzv. předsklopení zrcátka, abychom eliminovali chvění na minimum. Jak jsme již naznačili, při fotografování ze stativu se paradoxně doporučuje vypnout stabilizaci obrazu.

Existuje ale také metoda, která naopak pohyb fotoaparátu využívá. Jedná se o tzv. švenkování (panning). Tato metoda se používá pro zvýraznění dynamiky fotografované scény a spočívá v tom, že fotoaparátem sledujeme dráhu pohybujícího se objektu. Objekt je potom ostrý a okolí rozmazané. Typicky se používá při fotografování závodů automobilů nebo motocyklů. Ovládnout tuto techniku vyžaduje jistou míru zručnosti a především cvik.

Neostrost způsobená pohybem fotografovaného objektu

Čas od času asi každý fotografuje scénu, kde se něco pohybuje (lidé, zvířata, vozidla, voda…). Jelikož se stejně jako v předchozím případě jedná o pohyb, pomůže nám dostatečně krátký expoziční čas. Záleží na tom, čeho chceme dosáhnout. Někdy chceme pohyb zcela zmrazit, někdy lépe vypadá lehké rozmáznutí, které evokuje pocit dynamiky.

Jako vždy jsme limitováni okolním světlem. Pokud potřebujeme použít kratší čas, ale světelné podmínky nám to nedovolují. Musíme buď zvýšit citlivost ISO nebo přidat světlo ve scéně. K tomu slouží především blesky, různá světla a odrazné desky.

Následuje několik příkladů.

příliš dlouhý expoziční časpříliš dlouhý expoziční čas
zmrazení pohybu (krátký čas s bleskem)zmrazení pohybu (krátký čas s bleskem)
rozmazání lze využít i v náš prospěchrozmazání lze využít i v náš prospěch

Můžeme si vyzkoušet jednoduché cvičení, díky kterému velice rychle pochopíme jak pracovat s nastavením expozičního času. Budeme potřebovat objekt který se pohybuje nebo otáčí (ideálně konstantní rychlostí). Dobrý je například obyčejný větrák, dětský větrník, případně můžeme fotit i projíždějící automobily. Postupně zkoušíme fotografovat s různými hodnotami expozičního času a zkoumáme výsledky. Nejlepším učitelem jsou nám naše vlastní zkušenosti a proto vřele doporučuji, toto cvičení vyzkoušet.

Orientační délka expozičního času

1s a delší – rozmazaný snímek (vodopád, řeka, pobřeží apod.)

1/125 s a kratší – ostrý snímek při běžném pohybu (lidé, zvířata)

1/500 s a kratší – ostrý snímek u rychle se pohybujících objektů (auta, letící pták apod.)

ukázky různých expozičních časůukázky různých expozičních časů

Neostrost způsobená špatným zaostřením

Občas se stane, že zaostříme jinam, než jsme původně zamýšleli, nebo dokonce nezaostříme vůbec. Výrobci fotoaparátů se předhánějí, kdo nabídne lepší systém zaostřování (autofocus), více křížových ostřících bodů atd. Pro nás jakožto spotřebitele je to jedině dobře, nicméně i sebelepší autofocus může selhat pokud ho špatně použijeme.

Všimněte si na obrázku psa, že nám autofokus zaostřil na čumák, který je krásně ostrý, ale oči už jsou vlivem malé hloubky ostrosti rozmazané. Zejména v portrétní fotografii je toto závažná chyba a taková fotografie by nám pravděpodobně byla k ničemu.

depth of field

Další možností je manuální ostření, které může být obzvláště v začátcích náročné. Tím spíš, že levnější zrcadlovky, po kterých většina začínajících sáhne, mají většinou menší hledáčky, což manuální ostření zrovna neusnadňuje. Někteří výrobci objektivů/fotoaparátů poskytují kontrolu zaostření a snaží se nám tak pomoci. Oblíbenou pomůckou při manuálním ostření je  použití živého náhledu. Fotoaparát ukotvíme na stativ, přepneme na manuální ostření a zapneme živý náhled. Přiblížením jsme schopni na displeji fotoaparátu vidět zcela přesně rovinu zaostření.

Dalším faktorem ovlivňujícím ostrost fotografie, i když ne tak výrazně, je clona. Každý objektiv má rozsah clony, kdy „kreslí“ nejlépe. Pokud clonu otevřeme na maximum, nemůžeme očekávat brilantní kresbu. Stejně tak pokud ji zcela přivřeme, koledujeme si o další defekty na fotografii. Kvalitní světelné objektivy se samozřejmě chovají mnohem lépe, než ty základní setové, které nám prodejci nabízejí zároveň s fotoaparátem.

Hloubka ostrosti (DOF – Depth of field)

Jednoduše řečeno, hloubka ostrosti je rozmezí mezi nejbližším a nejvzdálenějším bodem na fotografii, který se našemu oku jeví jako ostrý. Na obrázku je zeleně zvýrazněn rozsah kde toto rozmezí začíná a končí.

depth of field

Následující obrázek nám názorně demonstruje malou hloubku ostrosti v praxi (v řádu centimetrů).

depth of field examplerozostření pozadí vlivem hloubky ostrosti

Všimněte si, že na fotografii jsou ostré pouze láhev a sklenice. Co je v pozadí, pravděpodobně ani nerozeznáme. To je přesně ono. Právě ten prostor, který vidíme ostrý, resp. vzdálenost od jeho začátku do jeho konce se nazývá hloubka ostrosti. Zároveň jsme si tím ukázali, další oblíbenou techniku. Rozostřením pozadí (často i popředí) jsme přitáhli divákovu pozornost na to co je předmětem fotografie. V tomto případě vynikající Pinot Gris.

Hloubku ostrosti ovlivňují následující faktory:

  • ohnisková vzdálenost objektivu – s větší ohniskovou vzdáleností klesá hloubka ostrosti
  • vzdálenost objektu od fotoaparátu – čím dále je objekt od fotoaparátu, tím je hloubka ostrosti větší
  • clona – s klesajícím clonovým číslem (více otevřenou clonou), klesá také hloubka ostrosti
  • vzdálenost pozadí od objektu – neovlivňuje sice přímo hloubku ostrosti, ale čím dál je pozadí od fotografovaného objektu, tím víc je pozadí rozostřené a hloubka ostrosti je tak patrnější

Pro zajímavost. Například v krajinářské fotografii platí zcela jiná pravidla. Na rozdíl od portrétů se snažíme, aby byla hloubka ostrosti co největší. Proto používáme širokoúhlé objektivy (resp. krátké ohniskové vzdálenosti) a vysoká clonová čísla. Často se také využívá triku, kdy ostříme na tzv. hyperfokální vzdálenost. O tom ale zas až někdy příště.

Způsoby a režimy ostření?

Vybrat si můžeme mezi manuálním a automatickým ostřením. Manuální ostření má své opodstatnění, ale zvládnout ho rychle a přesně není úplně snadné. Obzvlášť v začátcích, než začneme dělat základní úkony podvědomě. Rozhodně tím nechci nikoho odrazovat ani podceňovat.

Automatické ostření je o poznání jednodušší a zpravidla rychlejší. Na druhou stranu za to zaplatíme ztrátou plné kontroly ostření (pro někoho je i toto výhoda). Abychom přece jen měli možnost jak ostření ovlivnit, dává nám autofocus vybrat mezi ostřícími body. Existuje spousta variant od jednotlivého bodu až po různé skupiny.

Velmi často se používá ostření na středový bod s následnou rekompozicí. To znamená pouze to, ze si namíříme středovým bodem tam, kde chceme ostřit, namáčkneme spoušť a poté posuneme fotoaparát tak aby nám vyhovovala kompozice. Zbývá už jen domáčknout spoušť a pokud jsme vše dobře nastavili, čeká nás povedená fotografie.

Dnešní fotoaparáty a tím myslím především zrcadlovky, nabízejí několik režimů ostření. V praxi jsou použitelné režimy jednorázového a kontinuálního ostření. Lze se setkat i s dalšími jako je plně automatické ostření, rozpoznávání obličeje apod. Vetšinou však nepřinesou valný výsledek.

Režim jednorázového ostření je pravděpodobně nejpoužívanější. Ve výchozím nastavení fotoaparátu funguje tak, že namáčknete spoušť a fotoaparát zaostří. Při domáčknutí exponujete snímek. Tento režim se používá právě při výše uvedené technice ostření na středový bod s následnou rekompozicí.

Jak už název napovídá, kontinuální režim neustále zaostřuje. A to po dobu namáčknutí spouště. Stává se častou volbou při fotografování dynamických scén jako je sport apod.

Za zmínku stojí také tzv. prefocus. Nejedná se o funkci fotoaparátu, ale o další techniku používanou tam, kde se objekt našeho zájmu předvídatelně pohybuje. Fungujte to následovně. Zaostříme do prostoru, kam náš objekt směřuje a jakmile dosáhne místa kam jsme zaostřili, domáčkneme spoušť a exponujeme. Tím si zpravidla zajistíme dobrou kompozici (máme na ni čas) a zároveň správné zaostření.

Kam zaostřit?

To je otázka na kterou si budeme muset odpovědět sami, neboť souvisí spíše s kompozicí než se samotným ostřením. Obecně lze říct, že na fotografii by mělo být ostré to, co považujeme za důležité. Například při portrétní fotografii ostříme na oči. V případe opravdu malé hloubky ostrosti na oko blíže k nám. U produktové fotografie vkusně využíváme menší hloubky ostrosti, nebo se naopak snažíme zaostřit celý produkt. Vzpomeňme také na zmíněnou hyperfokální vzdálenost. Každý si budeme muset najít svůj styl podle vkusu a typu fotografie.

Závěrem

Všechna výše zmíněná pravidla jsou pouze souborem zkušeností stovek a tisíců fotografů před námi. Nelze je brát jako dogma, ale spíše jako doporučení. Tento článek by měl sloužit především k tomu aby jsme si udělali základní představu a pochopili zákonitosti, které ve fotografování platí. Věřím, že jako startovací bod svůj účel splní, ale můžeme si ho přečíst třeba dvacetkrát a stejně nám nenahradí osobní zkušenost. Doporučuji tedy vzít fotoaparát a vyrazit zkoušet vše co jsme se v dnešním článku dočetli.

Seriál o fotografování určený pro začátečníky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>